kamarádíčkování

Nu, a tak jsem se rozhodla, že si dneska povíme, jak se romantická představa mýho poprvé se svíčkama a voňavým povlečením rozplynula v zatuchlym smradu strahovskejch kolejí. To takhle byla sobota, tři králové. Už od rána jsem nadávala na ty dětičky, který chodily po našem vidlákově a hrály na trubku tu šílenou písničku. Zkrátka takový optimistický den, že. Po cestě na Strahov jsem je potkala ještě tak třikrát, ale to asi neni důležitý. Vždycky chodím na čas. Většinou ještě dřív. Ale víte co? Já měla bejt v 6 v Dejvicích. A v 6 jsem teprve lezla na kraji Prahy z našeho vidlobusu. Byla jsem nervózní, protože fakt nejsem zvyklá chodit pozdě. Ještě, když jsem věděla, že na sebe nemáme moc času. Nicméně tak o víc než půl hodiny později jsem vystoupila na Dejvický a zase se lekla, jak je moravák vysokej. Jo, ten moravák. Pamatujete si, jak jsem se nad ním rozplývala, když jsme přiletěli z Madeiry? Čtu ten článek, vzpomínám na moje tehdejší okouzlení, na moje tajný přání, aby ty večery na tom nádherným ostrově neskončily jen rozloučením. Aby to prostě vůbec neskončilo, hrozně jsem chtěla pokračování v Praze. A ono přišlo. To bylo v říjnu. Byla jsem hrozně zmatená, protože to, co jsem cítila na Madeiře, v Praze nějak nebylo. I tak jsem si ho ale přála vidět znova. A bylo mi jasný, že nic jinýho, než sex, společnýho mít nebudem. Když jsem tam jela, byla jsem rozhodnutá, že to nedovolím. Ale ono se to prostě stalo. Ty hnusný vybydlený koleje, pokoj dva krát tři metry, postel tvrdá tak, že jsem si málem zlomila zadek, když jsem si na ní sedla, vzduch jako nevyvětranej dva roky, ačkoliv se tam větrá skoro furt. O záchodech radši vůbec nemluvím. A tam jsem tomu moravákovi dala úplně všechno. Nelituju toho. Ale jsem naštvaná. Byl to hezkej večer, líbil se mi ten pocit, bejt celá jeho. Bejt v něčí náruči a cejtit to bezpečí. Jeho tlukoucí srdce. Zrychlenej tep. Šťastnej výraz. Ale nebylo tam to něco. Co by z tý chvíle udělalo nezapomenutelnou. Co by mě konečně udělalo šťastnou.

Neni to člověk, kterej by mi měl co dát. A já nemám co dát jemu. Jsme každej jinde, máme jiný priority, pohledy. Vždyť my se vlastně ani neznáme, neznám jeho oblíbenou hudbu, film, jídlo. Jeho kamarády, rodiče, v podstatě ani zájmy. Ani si nejsem jistá, jestli je chci znát. Potřebuju někoho, kdo má v sobě víc, s kym bych si mohla celou noc povídat a furt by to mělo smysl. To moravák prostě není. A mrzí mě to. Mrzí mě, že se vidíme jen jako těla, který občas můžou bejt spolu. A možná už ani nikdy nebudou. Věděla jsem celou dobu, že nic víc to nebude. Ale i tak jsem do toho šla.

Proč?

Asi jsem si jen potřebovala dokázat, že na to mám. Byl pro mě takovej ideál, nedosažitelnej cíl. Snad jsem chtěla ukázat i lidem kolem, že to taky umim, bejt pro někoho dobrá, chtěla jsem, aby mi záviděli. A taky jsem hrozně chtěla zažít ten pocit, mít ho vedle sebe a tulit se k němu. Ale asi mi došlo, že tohle není podstatný. Musíte si mít co říct. Musíte si mít co dát. Ne jen to tělo.

Asi na to kamarádíčkování s výhodama prostě nikdy nebudu. Mělo by v tom bejt něco víc.