To jsem tak nedávno měla chuť vzít foťák, přepnout ho do černobílé a prostě jít fotit ty kaluže, který se vytvořily na chodnících. Fascinuje mě to. Zaostřovat na tu vodu a vnímat, jak se to každou chvilkou mění. Jednou vidíš tohle a podruhý něco jinýho. Zase je to o úhlu pohledu. Vždycky je to ten úhel pohledu. Možná vám to nic neřekne, ale já se v těch odrazech našla a hodlám se na ně teď mnohem víc zaměřit.

Nu, a tak jsem se rozhodla, že si dneska povíme, jak se romantická představa mýho poprvé se svíčkama a voňavým povlečením rozplynula v zatuchlym smradu strahovskejch kolejí. To takhle byla sobota, tři králové. Už od rána jsem nadávala na ty dětičky, který chodily po našem vidlákově a hrály na trubku tu šílenou písničku. Zkrátka takový optimistický den, že. Po cestě na Strahov jsem je potkala ještě tak třikrát, ale to asi neni důležitý. Vždycky chodím na čas. Většinou ještě dřív. Ale víte co? Já měla bejt v 6 v Dejvicích. A v 6 jsem teprve lezla na kraji Prahy z našeho vidlobusu. Byla jsem nervózní, protože fakt nejsem zvyklá chodit pozdě. Ještě, když jsem věděla, že na sebe nemáme moc času. Nicméně tak o víc než půl hodiny později jsem vystoupila na Dejvický a zase se lekla, jak je moravák vysokej. Jo, ten moravák. Pamatujete si, jak jsem se nad ním rozplývala, když jsme přiletěli z Madeiry ? Čtu ten článek, vzpomínám na moje tehdejší okouzlení, na moje tajný přání, aby ty večery na t...

Někteří z vás si možná pamatují, že obdobný článek už párkrát vyšel na mém předchozím blogu. A protože knížky jsou stále podstatnou součástí mého života, rozhodla jsem se tenhle formát neopustit a vydat ho i letos. V roce sedmnáct jsem tolik nečetla, abych se přiznala, na podzim jsem neměla chuť už vůbec. Ale v prosinci jsem se zase pořádně rozečetla a teď si jedu jednu knihu za druhou. Tak se pojďme podívat na ty, které jsem loni přečetla a oslovily mě. > Dopisy na konec světa - Ava Dellaira - na začátku ledna jsem si tak přišla do školy a na lavici mi leží jakýsi zabalený dárek. Když jsem ho otevřela, byla tam právě tahle knížka a u ní vzkaz od kamarádky, že jí četla a myslí si, že by se mi mohla líbit. Zpočátku mi vadilo, že je to formou dopisů. Ale nakonec mě začala vážně bavit a můžu jí jedině doporučit, pokud chcete něco trochu na oddech. > 1984 - George Orwell - tohle už je poněkud náročnější četba a myslím, že ten titul každému něco říká. Trvalo mi trochu déle, než jsem...

Inu, nový rok začal vskutku zajímavě. Stalo se toho spoustu, ale o tom snad někdy jindy. A možná nikdy. Možná si tohle poprvé chci nechat jen pro sebe. O co se ale chci podělit, jsou takové moje výkřiky do prázdna. Psané o hodině fyziky, v autobuse po cestě domů, během osamocených tmavých večerů. Asi ne každý se v tomhle stylu najde. Ale já se našla. Rýmy mi nejdou. Všichni jsme nakonec sami a to je možná to, co nás spojuje - - - - - - Je to zvláštní, jak jsme už jen kolemjdoucí, když tehdy jsem ti říkala všechno - - - - - - I všechno to, co ti vadilo ti jednou bude chybět a budeš si přát to všechno zažít znova - - - - - - Neopouštěj mě zašeptala jsem a tys prostě odešel nechals mě brečící v koupelně úplně samotnou - - - - - - Někdy se stane to, co si tak dlouho přeješ a najednou zjistíš, že to prostě není ono - - - - - - Občas milujeme jen představy o lidech, ale ne jejich pravý tváře proto nakonec všichni odejdem A jak na tom jste vy takhle na začátku roku?

Inu, je to tak. Konec dalšího roku je tady. Pravděpodobně byste teď čekali něco ve smyslu "ah, nedokážu uvěřit tomu, že rok dvatisícesedmnáct utekl tak rychle, byl naprosto skvělý a doufám, že ten další bude alespoň tak dobrý, či snad ještě lepší." Faktem je, že jediná pravda je to zoufalé doufání, že ta osmička přinese konečně trochu štěstí. Neuteklo to rychle, byl to rok plný zklamání, ztrát, běhání po psycholozích a psychiatrech, prášků. Jedna z mála věcí, za kterou jsem opravdu ráda, je konec roku. Věci jsou téměř v pořádku. A věřím, že příští rok budou už úplně. Letošní rok začal samozřejmě prvním lednem , kdy se tak nějak oslavovalo s kamarádkou. Asi jsem byla šťastná. Ten večer byl plný radosti, úsměvů, dobrých lidí a dobré hudby. Ten úplný začátek se táhnul ve znamení tehdejších maturantů. Užívala jsem si jejich pozornost. Měla pocit, že jsem konečně ta, kterou jsem být chtěla - taková ta cool holka, se kterou se baví všichni starší. Pád z obláčku snů přišel velice ...

Vánoční svátky si užívám naplno. S rodinou, kamarády, sama. A mimo jiné po nekonečně dlouhé době i s foťákem, který jsem vytáhla na vánoční procházku Prahou. Moc Vánočního na fotkách tedy není, za to ten západ Slunce ale stojí za to! A jak si užíváte poslední letošní dny vy?

Milý J., asi před měsícem jsi mi jen tak napsal, že se přijdeš podívat na naší Vánoční akademii. Rok co rok se na tohle představení chodí dívat bývalí maturanti, takže jsem tušila, že se tam objevíš. Ale neobjevil ses jenom ty. Byli tam skoro všichni, se kterými jsem si dřív rozuměla, chodila kalit a byla jsem šťastná, víš? Viděla jsem všechno, co jsem s nimi zkazila. Jenom jsem prošla a ani jsme se nepozdravili. Jediný z nich, který mě pozdravil, jsi byl ty. Usmála jsem se na tebe. Snažila se vypadat v pohodě, ale vím, že to byl ten nejsmutnější úsměv, který jsi kdy viděl. Během akademie jsem na tebe myslela. Jestli opravdu necítím něco víc, protože na tebe myslím pořád, chci bejt u tebe a chci bejt s tebou. Ale to nemůžu. A tak si nalhávám, že nic víc necítím, že je to jen o tom, jak jsi mi tehdy pomohl v tom nejhorším. Pomáháš do teď. A stejně tak i ubližuješ. Stál jsi pak před divadlem, s klukem, kterého jsi tehdy nesnášel. A bral sis od něj cigaretu, kterou jsi tehdy nesnášel. Mrz...