Milý J., je to už dlouho, co jsem ti nic nenapsala. Víš, nejradši bych to celé přešla s myšlenkou, že se nic nestalo, ale to nemůžu. Chci ti to říct, chci ti říct, jak moc mi to ublížilo. Konala se moje oslava narozenin, pozvala jsem spoustu lidí, včetně tebe, a do poslední chvíle ani nevěděla, kdo přijde. Jestli přijdeš ty. Byla to špatná doba. Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to zrušit, nebyla jsem připravená na tolik lidí, zábavy, falešných úsměvů. Nakonec jsem to nezrušila. A tys přišel s kamarády. Večer plynul, lidi to přehnali s alkoholem, dělali bordel, ale víš, co pro mě bylo nejtěžší? Koukat se na tebe, jak zíráš na ni. Stejně tak, jako ses tehdy díval na mě. A ještě horší bylo, že ona ti to oplácela. Ona, moje kamarádka, která moc dobře věděla, jak moc jsi pro mě důležitý a jak moc mě tohle bolí. Na druhou stranu jsem ale věděla, že z toho nic víc nebude. Byl to jen jeden večer, jedna párty. Snažila jsem se být silná, ukázat ti (i všem ostatním), že všechen ten zmatek, li...

Poslední dobou je všeho tak nějak strašně moc, snažím se psát, ale nejde mi to. Nedokážu si uspořádat myšlenky a jednoduše nejsem spokojená s tím, co píšu, takže co se týče aktivity, můj blog vcelku pláče. Když už ne žádná moudra či dopisy, alespoň vám ukážu pár fotek z Itálie, kde jsem byla nedávno na zájezdu se školou. Verona Trento Pisa Florencie Inu, času na focení bylo málo a nálada nebyla vůbec, takže s fotkami nejsem absolutně spokojená, nicméně Toskánsko je nádherná část Itálie a tak jsem si říkala, že by byla škoda se o to s vámi nepodělit.

A tak jsem tam seděla. Nezaujatě pozorovala dřevěné koleje, plastovou kuchyňku, silnice a domečky natisknuté na koberečku. Měla jsem strach, v hlavě zmatek, jako několik posledních měsíců. Ruce se mi třásly a žaludek odmítal cokoliv přijmout. Byla to dětská psychiatrie. A zároveň jakási naděje na lepší zítřky. Vyšel kluk, zahalen v černé od hlavy až k patě, poprosil o vodu a já si všimla, že má nalakované černou barvou dokonce i nehty. Kdybychom byli na jiném místě, řekla bych, že zvláštního na něm toho bylo víc. Ale víte co? Mně to ani tak zvláštní nepřišlo. Každý máme své důvody. Jestli je zvláštní on, stejně tak i já. Zněl sebejistě. Záviděla jsem mu to, neboť poprosit o vodu pro mě bylo něco nepředstavitelného, nejspíš bych to vůbec nedokázala. Posadil se na gauč na druhé straně místnosti. Občas se na mě podíval. A já pochopila, že není co závidět. Byli jsme si víc než podobní. Aby taky ne - potkali jsme se na psychiatrii. V těch pohledech bylo jakési porozumění, byla tam přesně ta...

Sedím v koutě a pozoruju, jak se díváš na ni, přesně tak, jako ses tehdy díval na mě. Moc dobře víš, jak mě to bolí, ale stejně nepřestáváš, ty rány se totiž jen tak nezahojí. Nechals mě tam, když jsem tolik potřebovala mluvit, a já se sama sebe ptám proč jsem tě už dávno nenechala odejít? Přála bych si vrátit čas, ten tvůj zájem cítit zas, nechci se dál jen němě míjet, a do tvých očí se bezmocně vpíjet. - - - - - - - - - - - To jsem tak měla oslavu narozenin, strávenou pláčem v koupelně. Milý J., brzy můžeš očekávat další dopis na konec světa.

Leželi bok po boku. Jeho ruce byly teplé a měkké jako peřina, do které se vždy zachumlala a cítila se v bezpečí. Topila se v jeho čokoládových očích lemovaných hustými řasami. Je krásný, pomyslela si. Pozorovali svoje propletené prsty a usmívali se. Užívali si tu blízkost, teplo jejich dotýkajících se těl. Jestli za poslední dobu něco cítila, bylo to právě ten večer. Alespoň na chvíli nic jiného neexistovalo, jen oni dva se svými myšlenkami, ponořeni do ticha. Bylo to přesně to, co si tolik přála, a přesto trochu pochybovala. Nic se nedalo ukrýt. V těch očích, v té vší blízkosti, dotecích a pocitech, bylo všechno prozrazeno. Bála se. Na té důvěrnosti bylo něco děsivého, snad zraňujícího. Už nechtěla nikoho pustit tak blízko. A zároveň nechtěla, aby tahle chvíle někdy skončila, protože moc dobře věděla, že to nejspíš bude naposledy. Stejně jí to ublíží. Už nebylo cesty zpět. A tak jí napadlo, zda to vlastně stojí za to. Pár pěkných chvil za tolik zklamání a bolesti...? A možná si nakone...

A když tě po tom všem konečně požádám, abys odešel - a na chvíli jsem si doopravdy jista, že si to vážně přeju - najednou chceš zůstat. Proč? Protože mě máš rád. A určitým způsobem mě taky potřebuješ. Víš, vždycky jsem pro tebe byla taková jistota. Ta, která o tobě ví věci, které nikdo jiný ne, a přesto neodejde. Bude ti tolerovat, co uděláš, neotočí se zády. A nepřestane tě mít ráda. Jenomže já můžu odejít, pokud budu chtít. A když jsi to zjistil, lekl ses. Teď je to, jako bychom se vrátili v čase. Když chceme, napíšeme si o snapy. Vlastně mi to docela chybělo. Slyšet všechny ty tvoje řeči, slyšet, že moje tělo se někomu líbí. Čas od času si napíšeme jenom tak, probereme, co se stalo a nestalo. Je to jako dřív. Jako by to tak bylo celou dobu. Jako by se mezi námi nikdy nic špatného nestalo. Možná si nepíšeme každý den, jako to bývalo, ale konečně mi to došlo. Došlo mi, že to není třeba. Stačí, když tu jeden pro druhého budeme. Pořád jsi jeden z mála, který toho o mně ví tolik. A já je...

Ah, jak vám to jen všechno vysvětlit? Je toho tolik a já vím, že všechno zde vyjádřit nemohu. Ani nevím jak. Je kolem mě tak moc lidí, štěstí a lásky a ve mně tak moc temnoty a smutku. Jsou světlé chvilky. Ale ty se stejně dřív nebo později zase rozplynou v té všudypřítonné mlze deprese. Už to tak nechci, ale vím, že sama to nezvládnu. Psycholožka nepomáhá. Potřebuju něco víc. O tom ale dneska mluvit nechci. Pamatujete, jak jsem zde básnila o Madeiře ? O dvou moravácích, kteří se tam snad zázrakem zjevili a dali se s námi do řeči? Když jsem psala ten článek - ten odstavec - o tom, že moje jediné přání je, aby slib setkání v Praze nebyl jen výkřikem do prázdna, možná jsem ani nevěřila tomu, že to bude mít pokračování. A víte co? Ono mělo. A tak se stalo, že jsem se ocitla na autobusové zastávce koleje Strahov. Seděla jsem vedle pohledného a nevěděla, co si myslet. Sraz byl v centru. Jeho momentálním bydlištěm jsou právě koleje Strahov. A tak byla sobota, snad devět večer, a my byli na S...