Krásnou neděli všem. Dneska bych vám chtěla povědět o něčem, co v mé hlavě šrotovalo nějak od podzimu, pro co jsme se s kamarádkou nadchly a v poslední době kvůli tomu i téměř přestaly bavit, neboť moje zapálení stále nezmizelo a to její poněkud ano. Jedná se o projekt. Jak jistě víte, s duševními nemocemi a tím vším okolo mám nemalé zkušenosti a jednoduše jsem prostě nevydržela jen sedět a koukat na ostatní lidi, jak se trápí. Já chtěla něco dělat. Něco předávat a tak tím třeba někomu pomoct. I kdyby to měl číst jenom jeden člověk, má to smysl. A tak na svět přišel tento INSTAGRAM A teď bych vás hrozně moc chtěla poprosit, hoďte tam ten follow, neboť jestli čtete tento blog, určtiě vás bude zajímat i ten instagram. A navíc, není to tolik písmenek, jako články na blogu, tak by vás to snad mohlo zajímat ještě více. Je to prostě tak nějak o životě, duševním zdraví i nemocech, ztrátách a nálezech, o nás. O vás. Moc byste mi (nám) tím pomohli. A věřím, že nebudete litovat. Děkuju vám moc. ...

Je teď hrozně těžký o tom psát a na všechno znovu a znovu myslet, ale vím, že pokud to nenapíšu teď, nenapíšu to už nikdy. A chci vám to říct. Chci vám ukázat ten důvod, proč bychom si měli vážit lidí kolem sebe každou vteřinu našeho života. Byli jsme v hospodě. Tentokrát nás šlo mnohem víc než normálně, byla jsem ráda, že jsme zase všichni spolu, že se bavíme a nehádáme. Nakonec jsme se rozdělili, jedna část šla do klubu a my zbylí jsme ještě chvíli poseděli a pak jsme se chtěli vydat někam na jídlo. Kamarádka toho měla hodně. Já celej večer cucala jedno pivo. Jako bych už tehdy tušila, že se něco stane. A že bych pít neměla. Šli jsme na tramvajovou zastávku, bylo deset večer a kamarád řval, že jede tramvaj, ať jí stihneme, tak jsme se rozeběhli. Kamarádka si ještě dělala srandu, že narazí do sloupu, protože za sebou měla několik zelených, několik piv a bůh ví čeho všeho. A v tom mě předběhla. Byl tam přechod. Červená. Vidím jí, jak běží tu přes tu uzoučkou silnici, vidím auto, jak je...

Inu, to jsem si tak seděla v lavici, pozorovala mého spolužáka, na kterého koukám dennodenně celých pět let a pak mi došlo, že je něco jinak. Že na něj koukám jinak. Tak, že bych mu chtěla být mnohem blíž, než jsem vždycky byla. Protože vypadá přesně jako ten chlapec, kterýmu jsem šestýho ledna dala úplně všechno. A tak jsem si sepsala dalších pár výkřiků do prázdna, týkající se spolužáka, toho chlapce i mě. Možná vám to nic neřekne, ale pro mě to prostě význam má. Někdy se prostě do někoho zamilujem, i když víme, že je to špatně - - - - - - Víš, on vypadá jako ty, ale on je tady a ty už ne - - - - - - Tvoje ruce na mým těle byly jako bych zas konečně žila - - - - - - Jsem až ta poslední možnost, ta nedostatečná - - - - - - Deprese je temnota, ale v každý tmě je i světlo - - - - - - Ale kdo by mě miloval, když ani nevím, jak milovat

Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...

Zdravíčko, jelikož jsem nedávno přiletěla z Kanárů a momentálně jsem zase se školou na horách, času opravdu nemám nazbyt, lítám po přednáškách, rozjíždím projekt (o kterém vám určitě taky napíšu), upravuju fotky a snažím se něco psát, ale vůbec nestíhám. Tak se alespoň podívejte na fotky a po lyžáku už se snad ozvu s něčím smysluplným, to zase budu mít času až až.