Stojím na balkoně a koukám směrem, kde bydlíš, jsem tu sama ve tmě, zatímco ty už asi spíš jsme tak blízko a přitom tak daleko, není tu cesty zpět, protože dávno už všechno přeteklo a rozpadl se náš svět chvěju se zimou a potřebuju cítit tvé objetí, je to zvláštní, jak se občas lidi minou a všechno, co bylo, zůstane jen v paměti - - - - - - - - - - - To jsem se tak ocitla na balkoně kamarádky během její oslavy. Koukala na les, za kterým bydlí J. A napadlo mě, jak hrozně lehké by bylo se sebrat a jít za ním. Jak blízko vlastně je. Čím blíž jdu k tobě, tím jsi dál. Hrozně bych si přála, aby tam v tu chvíli byl. A řekl mi, že všechno bude v pořádku. Ale to už se nikdy nestane.

And I swe ar I hate you when you leave, but I like it anyway... J., nějak nevím, jak začít. Možná jsem se celé léto těšila na ty víkendy, které budu opět trávit na softballu a koukat na tebe. Přála jsem si tě vidět. Ale když jsme se s kamarádkami dohodly, že se půjdeme podívat na jeden důležitý zápas, ve kterém jsi ani nehrál, vlastně mě ani nenapadlo, že tam pravděpodobně budeš. Byl jsi. A když jsem tě viděla, necítila jsem vůbec nic. Problesklo mi hlavou, že bych vlastně měla spíš odejít, než si jít sednout na jediné místo vedle tebe a tvých kamarádů. Už tehdy jsem věděla, že budu odcházet zklamaná. Jako pokaždé. V mém životě jsou totiž akce, které ani jinak nekončí. Je to zvláštní, ale občas se na to i těším. Je to taková jistota. Seděla jsem téměř vedle tebe. Choval ses... prostě jako ty. Je to humor, kterému rozumím. Ale i ten má svoje hranice, víš? Protože když o tom zpětně přemýšlím, bolí to. Potřebovala bych tam tu tvou část, která je hodná, ochotná pomoct a zajímá se. Místo to...

Pořád mi ubližuješ a já tě nedokážu nechat jít, i když vím, že by mi bez tebe bylo líp byl jsi tím, koho jsem potřebovala, kdybych řekla, že už to není jen minulost, tak bych lhala pořád je tu ta část, která tě potřebuje a s krvácejícím srdcem pozoruje, jak tohle děláš dalším chtěl jsi mě, když já nechtěla tebe, přišel jsi jako blesk z čistého nebe a teď? Prostě jsi šel dál, jako by ses furt za někým hnal a já už to nejsem. - - - - - - - - - - - Víte, občas přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych mu to všechno dala přečíst. Nebo spíš - kdybych přiznala, že je to opravdu o něm. Ale nikdy to neudělám, protože vím, že už by mi nikdy nenapsal. A vím, že jediná možnost je kompletně ho vymazat ze života. Jenomže to nejde, protože toho máme až moc společného. Je všude, ačkoliv už není nikde, rozumíte? Fotka je z minulého podzimu, ale to snad nikomu vadit nebude.

A protože venku panuje září jako vyšité, člověk skoro aby chodil ve dvou zimních bundách, je ten pravý čas se ještě na chvíli vrátit zpátky do tropů - na Madeiru. Je mi smutno, jak tu tak sedím a zírám na ta fota. Hned bych se tam vrátila. Třeba rovnou na celou zimu.

Nuže, dámy a pánové. Pravděpodobně by bylo na místě vám oznámit, že opravdu netuším, kam se poděly ty dva měsíce prázdnin a že do školy mám připravenou akorát jednu propisku, nicméně o tom dnešní článek rozhodně nebude. Ještě se na chvíli totiž vrátíme do těch prosluněnných dnů, do toho konce prázdnin, který jsem prožila na Madeiře. Madeira - řekne se, a člověk hned začne přemýšlet, kde že to vlastně je. Málokdo na to doopravdy přijde. Je to jednodušše pár ostrůvků, pouze dva obydlené, zhruba na úrovni Maroka, uprostřed Atlantiku. Je to dosti dálka, a tak vás ani nepřekvapí, že je to tam úplně jiné. A je to úplně neskutečné. Na samém začátku vás čeká deváté nejnebezpečnější letiště světa, neboť jinak se tam z pevninské Evropy nedostanete. Když - a pokud - úspěšně přistanete, nejspíš se zastavujete na každých pár metrech a vůbec nechápete, kde jste se to ocitli. Je to nádhera. Domečky a roztomilá políčka se krčí v obrovských kopcích, silnice se klikatí po útesech a ztrácí se v tunelech,...