Drahý J., chybíš mi. A možná mi chybí i všechny naše snapchaty, které začaly pár dní poté, co jsem si tě přidala. Staly se takovou každovečerní náplní, probírali jsme různá témata a přitom si posílali selfie. Na první pohled zcela neškodné, že? Ovšem jenom do té doby, než začneš chtít něco víc. A nejspíš jsem chtěla i já. Budu zde zcela upřímná a budu mluvit i o tom, co jsem nikdy nevyslovila. Jednoho večera jsem ti poslala svoje pozadí. Pamatuju si, jak jsem si připadala zvláštně, jako bych dělala něco strašného, něco, co bych nikdy udělat neměla. Přijde mi to teď usměvné, neboť postupem času to došlo mnohem dál a oproti tomu, kde jsme teď, je pozadí v kalhotkách, téměř jako bych byla oblečena v kombinéze. Tys posílal fotky bez trička. Já přešla na tanga a ty jistě víš, co mi začalo přicházet od tebe. Ale to bych předbíhala, protože zhruba v tomhle stádiu se stalo něco, co pravděpodobně změnilo celý náš vztah. Pozval jsi mě k sobě domů. Během našich snapchatových večerů jsi nabízel ka...

Drahý J., dlouho jsem přemýšlela, zda má cenu pokračovat. Kam to povede? Otevře to staré rány, která vlastně ani tak starými nejsou, začne se to v nich rochnit a plácat. Bude to bolet, znova a znova. A ty si to stejně nepřečteš. To bych vlastně ani nechtěla. Ubližovat ti jenom proto, že tys ublížil mně, je sobecké a nesmyslné. Nicméně možná to pomůže mně. Proberu se tím od začátku do konce, srovnám si všechny svoje myšlenky a pocity ohledně tebe a možná, jenom možná, konečně dospěju k závěru, že bych tě měla nechat jít. Psal jsi mi stále. Byl jsi nejspíš jediný člověk, který zůstal i potom, co jsme se sešli. V tu dobu jsme se zkontaktovali i na snapchatu. Vlastně jsem to byla já, kdo ti poslal žádost. Asi to byla chyba, ale v tu dobu se tak nezdálo. Sešli jsme se podruhé. Na pivko. A já se tvářila, že do hospody na pivo chodím každý týden. Ale bylo to poprvé, v tu dobu jsem ještě nebyla zcela zasvěcena do celého toho alkoholového šílenství. Ten den se událo spoustu věcí, které mě rozho...

Drahý J., chtěla bych ti toho tolik říct, ale nejsem si jistá jak a kde začít. Takovým zaběhlým zvykem bývá vyprávět od začátku. Ale kde ten začátek byl? Tehdy jsem to nevnímala, a tak nejsem s to říct, kdy přesně se tak stalo. Byl to snad podzim roku dvatisícešestnáct. Listopad? Ach, ano! Konec listopadu. Bylo to zvláštní období. Tolik nových věcí a především lidí. Byla jsem zmatená a snažila jsem se pochopit, kde jsem se ocitla a co vlastně dělám. Tys byl jenom další člověk. Nijak zajímavý či snad hodný mé pozornosti. V tu dobu jsem tě znala jako toho, který kontaktuje mladistvou dámskou část naší školy, svého softbalového týmu a vlastně téměř všeho, kde se nachází. Hnusil ses mi, ale i přesto jsem pocítila jakousi zvláštní úlevu, snad až radost z toho, že jsem i já jedna z nich. Rozumíš? Já měla dobrý pocit z toho, že jsem se stala jednou z milionu. Psávali jsme si častěji, ty pokaždé první. Bylo to pro mě nové, nikdy se nikdo tak nezajímal, nikdy nikdo nepsal každý den a nechtěl vě...

Inu, jak začít? Není to jednoduché, to mi věřte. S tak dlouho blogerskou minulostí odcházet ze stránky, která přežila téměř čtyři roky (ačkoliv momentálně necelé, avšak přála bych si to do čvrtého výročí nějak horko těžko dotáhnout) a poznala mou osobu takovou, jako málo kdo, všechny moje změny, jichž bylo nesčetně moc, moje pocity, radosti, smutky... Není to vůbec příjemná záležitost, to si jistě dokážete představit, ale bylo to jednoduše nevyhnutelné. Vůbec první čtenáři článku, který právě vzniká, mě pravděpodobně znají pod přezdívkou Monica., která ale (bohužel, trhá mi to srdce) zanikla stejně tak, jako blog, na němž se vyskytovala. Vlastně bych si docela přála konstatovat, že s novým blogem přichází i mé nové já, ale pravděpodobně se nic nezmění. Je zde jednoduše mé staré já s novou přezdívkou v novém prostředí, na které si bude velice nerado zvykat. Ale změna je život, no ne? Tomu se člověk nevyhne. Jsem přesvědčena, že charakterizovat se zde nijak nemusím. Všichni mě znáte, a p...