Tak nějak nový začátek starého života

Inu, jak začít? Není to jednoduché, to mi věřte. S tak dlouho blogerskou minulostí odcházet ze stránky, která přežila téměř čtyři roky (ačkoliv momentálně necelé, avšak přála bych si to do čvrtého výročí nějak horko těžko dotáhnout) a poznala mou osobu takovou, jako málo kdo, všechny moje změny, jichž bylo nesčetně moc, moje pocity, radosti, smutky... Není to vůbec příjemná záležitost, to si jistě dokážete představit, ale bylo to jednoduše nevyhnutelné.
Vůbec první čtenáři článku, který právě vzniká, mě pravděpodobně znají pod přezdívkou Monica., která ale (bohužel, trhá mi to srdce) zanikla stejně tak, jako blog, na němž se vyskytovala. Vlastně bych si docela přála konstatovat, že s novým blogem přichází i mé nové já, ale pravděpodobně se nic nezmění. Je zde jednoduše mé staré já s novou přezdívkou v novém prostředí, na které si bude velice nerado zvykat. Ale změna je život, no ne? Tomu se člověk nevyhne. Jsem přesvědčena, že charakterizovat se zde nijak nemusím. Všichni mě znáte, a pokud ne, brzy poznáte...
Toť asi na úvod. Pokusím se psát o něco málo smysluplněji a pokusím se vám čas od času i něco zajímavého předat, ale jinak to s největší pravděpodobností zůstane přesně tak, jako bývalo. Jsem stále ta slečna v pubertálních letech, tak trochu ztracená a občas dosti nechápající, cítící se sama častěji, než by bylo nutné a momentálně se nacházející v období zkoušení nových věcí, a v neposlední řadě pijící a rebelující více, než by měla.

Doufám tedy, že mě budete mít stále tak moc rádi (a já vás), že si ohlídám svou anonymitu mnohem lépe, než tehdy (takže mi šupejte dát follow na všech sociálních sítích, protože tady se jich už nedočkáte - jediné, co jsem ochotna vám sdělit, je můj twitter), a že se zde dožijeme minimálně té krásné čtyřky.
Na závěr bych vám všem chtěla poděkovat, neboť jste úžasní, nádherní a skvělí. Mějte rádi sebe a mějte rádi všechny okolo, protože neexistuje nic lepšího. A samozřejmě, mějte rádi můj nový blog, ah. No, nejspíš nebudu vtipná ani tady, ale to nevadí. Každý jsme nějaký, že.

(Berte to jako jakousi symboliku. Okno do nového světa, hezčího, možná trochu rozbitějšího a zlomenějšího, ale stejně tak i světlejšího a šťastnějšího. A taky to samozřejmě poukazuje na fakt, že focení je jedna z nejpodstatnějších částí mého života, ale to víte.)

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace