A tak se mi zase nějak zastesklo. Po mým patnáctiletým já. Po mejch deep náladách, který byly víc než depresivní spíš tak příjemně melancholický. Asi nějak ani nemám co říct, ale přitom toho mám tolik. Jsem úplně jinde než jsem byla, když jsem se intenzivně věnovala blogu. Ale i tak je tam někde uvnitř mě ta malá ustrašená holka, která děsně ráda psala, byla sama, pouštěla si písničky od Lany a myslela si, jak strašně smutná je. S odstupem času je to ale jenom usměvný. A vlastně mi to hrozně chybí, protože to mělo svoje kouzlo. Ty lidi, o kterých jsem tehdy přemýšlela, v mym životě už dávno nejsou. A já se tehdy hrozně bála, že je ztratím. Usmívám se. Protože to vůbec nebyli ty správný lidi. Spíš jen jakási záplata na díru v duši, na samotu, prázdnotu. Teď už sama nejsem. Už ani prázdná nejsem. Ale občas je to pořád divný. Už rok mám chlapce. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla a cítila se v tom dobře. Teď už jo, teď už jsem taková nějaká... celá. Ale někdy mi ta prázdnota vlastně chy...