Nechci už se za mojí neaktivitu omlouvat. Ani vám. A ani sama sobě. Jednoduše necítím potřebu svůj život ventilovat na blogu. Nemám náladu psát. Ne proto, že bych se měla špatně, ale právě spíš proto, že se mám většinu času dobře. Jen pořád cítím nějakou vnitřní povinnost se tady občas ukázat. Nechci se toho vzdávat, tenhle blog a ten blog před tímhle je část mýho života. Je tu spousta článků, který moc ráda čtu. Teď mám ale pocit, že už jsem ztratila tu schopnost psát. Situace, který pro mě dřív byly "wow", jsou teď téměř na denním pořádku. Není to o tom, že bych si jich nevážila, ale prostě jsem jenom vyrostla. Dřív pro mě páteční návštěva hospody byla skoro sváteční situace. Posledí dobou tam v pátek vysedávám vlastně každý týden. Dřív jsem dokázala napsat celej článek i o kafi s kamarádkou. Na to ale taky chodím téměž každý týden. A tak se neustále zmenšuje okruh témat, o kterých má smysl psát. Vlastně nevím, co jsem tímhle článkem chtěla říct. Zhruba posledních čtrnáct d...

Dobrý večír vám přeji. Je to věčnost, co jsem se tady nezastavila. A co si budeme povídat, opravdu mě to mrzí, ale ono nějak nebylo o čem psát. Tedy spíš - dřív jsem sem utíkala před realitou, potřebovala jsem se vypsat, všechno to ze sebe vysypat. Ale já už nepotřebuju před tou realitou utíkat, já jsem v ní, a jsem v ní moc ráda. Žiju. A po dlouhý době mě to prostě strašně baví. Začala jsem zase tancovat a dokonce i chodit na zpěv. Oprašujeme naše staré kouzelnické vystoupení a zkrátka je toho spousta. I tak je mi ale smutno při pohledu na ten prázdnej blog, a tak prostě musím něco napsat. Minulý týden jsem se vrátila z prázdnin, konkrétně z ostrova Gran Canaria ve Španělsku. Už loni jsme byli na Tenerife, a tak to nebylo zrovna překvápko, hory krásný, výhledy krásný, hlavně to teplo, žejo! Ale ne nic, při čem bych si řekla "wow". Potřebovala jsem ale vypadnout odsud, z toho stereotypu, a trochu si utřídit myšlenky, ve který jsem v poslední době měla dost bordel. Myslím, že ...