Uh, rok 2018? Jak bych ho jen zhodnotila? Plný různých poprvé, možná i nějakých těch naposled, nových lidí, zkušeností, poučení. Dřív jsem ho rozepisovala měsíc po měsící, ale dělo se toho tolik, že to by ani nešlo. Proto bych se ráda ohlédla jen za těmi nejkrásnějšími zážitky. Nejspíš tady budu mluvit vcelku otevřeně, tak se, prosím, nelekněte. Třeba hned té první události, že. → První sex. O tom jsem tady vlastně psala. To jsem se tak na Tři krále ocitla na strahovský koleji s jedním moravákem a udělala něco, čeho jsem se děsně bála. Ačkoliv mi to přineslo hodně bolesti (fyzický i psychický), nikdy toho litovat nebudu. A ráda na to vzpomínám, i když to pořád ještě trochu bolí. Vlastně docela dost. → Tenerife . V únoru jsem s rodinou odjela na Kanáry, což si mimochodem v roce 2019 zopakuju. Hodně jsme cestovali po ostrově, mluvili na španěly italsky, užívali si ta panoramata a jednoduše docela hezky zrelaxovali. → SAMI(K)SOBĚ . To byla jednoznačně ta největší část letošního roku. Roz...

Já jen. Prostě. Asi potřebuju slyšet, že o mě má někdo zájem. Potřebuju neustále dokazovat lásku. Protože když to nikdo nedělá, přestanu tomu věřit. Že jsem dost dobrá. Že mě někdo ve svým životě vůbec chce. Někdy se to všechno tak sesype. Najednou. Nic nemá smysl. A já vím, že je to v pohodě. Že to se někdy stává. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně. Že já jsem špatně. Že není jedinej důvod, proč by se se mnou někdo chtěl bavit. Proč by vlastně měl. Snažím se. Fakt jo. Být tou nejlepší verzí sama sebe. Snažím se. Ale nedostávám nic zpátky. Žádný děkuju. Žádný "udělala jsi to dobře". Lidi zapomněli chválit. Děkovat. Být vděční. Oceňovat. Všechno je to tak povrchní a neosobní. A je tak těžký v tom světě falešnosti najít něco, co je pravý. Existuje to vůbec? Protože když mám pocit, že jsem na to konečně narazila. Že žiju mezi lidma, který za to stojí. Který mi mají co dát a mezi kterýma je mi dobře, zjistím, že to je úplně naopak. Že mě vlastně jenom vysávaj. A nikdy...

Ty kráso, jak zatraceně dlouho už to je, co jsem si sedla k notebooku a něco napsala? Poslední měsíce se hodně věnuju mému projektu Sami k sobě a věřte nebo ne, zabírá mi spoustu času. Před pár dny jsem také byla na pohovoru na letišti, takže pokud mě vezmou, budu nejspíš nejšťastnější člověk ve vesmíru. A taky nebudu mít čas. Vůbec žádnej. Já vlastně ani nemám pocit, že bych měla co říct. A že něco vůbec potřebuju říkat. Když jsem smutná, napíšu si básničku. Když si vzpomenu na F., tak nějakej ten dopis na konec světa. Ale jinak? Jinak nemám co sdílet. Nebo spíš nechci to sdílet. Chci žít víc v tom světě, v tý realitě, věci žít a prožívat a ne trávit večery nad sepisováním článků. Ale dneska se mi nějak zastesklo. Po tomhle všem, jakou pro mě tenhle blog a i ten minulej má neskutečnou hodnotu a jednoduše se toho pořád ještě nechci vzdávat. ...Pamatujete si někdo D.? Byla bych hodně překvapená, kdyby jo. Na tomhle blogu o něm není ani zmínka, ale na tom starším, tam je, tam je jich sn...