Na konci naší první pražské schůzky jsi mě vzal k sobě na pokoj. Jen jsme tam tak leželi v tom stísněném strahovském pokoji na tvojí malé posteli a tulili se k sobě. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Nikdy. Jestli jsem během celého podzimu něco cítila, bylo to právě tam. Na tvojí posteli, s tebou, v té tvojí blízkosti. Jako bys prolomil tu hradbu deprese, která se kolem mě vytvořila, a dostal ses dovnitř. Nevím, co jsem cítila - ale vím, že to pro mě znamenalo hodně. Dalo mi to nadějí, že přeci jen ještě dokážu cítit. Že není jenom prázdnota. A pak jsi mi vůbec nenapsal. Víš, jaké to pro mě muselo být? Přemýšlela jsem, co jsem zase udělala špatně. Protože já věřila všem těm tvým řečem, že mě máš rád, že jsem hezčí než moje kamarádka, která s náma byla na dovolené a že sis od začátku chtěl vybrat mě. Ale myslím, že takhle to nebylo. Já ti totiž tak nějak vlezla do cesty. I kdyby sis chtěl vybrat ji, asi bys neměl šanci. Tehdy na Madeiře jsem si řekla, že budeš "můj". A chtěla js...

Chodila lesem a ztrácela se v jeho tichosti, chodila městem a v té vší rychlosti si nebyla jistá, jestli je to jen v její hlavě ty upřený pohledy a hlavně, ty lidi, který všude kolem brázdily ztrácela se všude a nemohla se nadechnout, co z jejího rozumu zbude, až bude moct konečně vydechnout? až zas bude sama bez zajetí těch pohledů, až nebude padat do neznáma při tom nenávistném lidském dohledu - - - - - - Měla pocit, že konečně někoho našla, s kým mohla trávit hodiny a svěřovat mu svoje problémy. aniž by ji chuť k životu přešla nakonec ale zjistila, že to tak nebylo, že i tak se všechno rozbilo, že to byly jen představy, který milovala představy, který si vytvořila o každém člověku, když ho měla z doslechu a proto každý vztah ukončila neměla ráda ty lidi, který potkala vloni, jen představy o nich, který vždycky vidí - - - - - - Všechno jsem řekla jen tobě ty hnusný věci, co mám v hlavě a tys věděl, jak těžký to je vyhrabat se z toho hnoje vůbec nechci myslet na to kdybys nebyl takový...

Seděli jsme na gauči v té vaší studentské hospůdce. Pili kofolu a povídali si. Když o tom teď přemýšlím, bylo to jediné setkání, při kterém jsme si doopravdy povídali. Už ani nevím o čem. Nebylo to nic o životě. Jen takové ty žvásty, když nevíte, co říct, když vlastně ani nemáte nic společného, ale přesto nechcete odejít. A tak jsem tam seděla, letmo se dotýkala svojí nohou té tvé, a pak jsi mě vzal za ruku. Byla teplá. A tak ohromná. Zvedla jsem jí a začala poměřovat s tou mou. Víš, jak se to dělá vždycky ve filmech. A napadlo mě u toho, že bych se tak asi měla cítit - jako ve filmu. Když ses ke mně nahnul, najednou jsem zpanikařila. Já to snad ani nechtěla. Nebo - víš, ono se to špatně vysvětluje. V tu dobu jsem byla v nejhorší fázi mojí deprese vůbec. Prostě jsem tam seděla a měla pocit, že tam ani nejsem, jako bych na to všechno koukala odněkud z dálky a vůbec nic necítila. Chtělo se mi brečet. Protože tohle byla moje vysněná chvíle, přesně tohle jsem si přála od prvního momentu, c...