Leželi bok po boku. Jeho ruce byly teplé a měkké jako peřina, do které se vždy zachumlala a cítila se v bezpečí. Topila se v jeho čokoládových očích lemovaných hustými řasami. Je krásný, pomyslela si. Pozorovali svoje propletené prsty a usmívali se. Užívali si tu blízkost, teplo jejich dotýkajících se těl. Jestli za poslední dobu něco cítila, bylo to právě ten večer. Alespoň na chvíli nic jiného neexistovalo, jen oni dva se svými myšlenkami, ponořeni do ticha. Bylo to přesně to, co si tolik přála, a přesto trochu pochybovala. Nic se nedalo ukrýt. V těch očích, v té vší blízkosti, dotecích a pocitech, bylo všechno prozrazeno. Bála se. Na té důvěrnosti bylo něco děsivého, snad zraňujícího. Už nechtěla nikoho pustit tak blízko. A zároveň nechtěla, aby tahle chvíle někdy skončila, protože moc dobře věděla, že to nejspíš bude naposledy. Stejně jí to ublíží. Už nebylo cesty zpět. A tak jí napadlo, zda to vlastně stojí za to. Pár pěkných chvil za tolik zklamání a bolesti...? A možná si nakone...

A když tě po tom všem konečně požádám, abys odešel - a na chvíli jsem si doopravdy jista, že si to vážně přeju - najednou chceš zůstat. Proč? Protože mě máš rád. A určitým způsobem mě taky potřebuješ. Víš, vždycky jsem pro tebe byla taková jistota. Ta, která o tobě ví věci, které nikdo jiný ne, a přesto neodejde. Bude ti tolerovat, co uděláš, neotočí se zády. A nepřestane tě mít ráda. Jenomže já můžu odejít, pokud budu chtít. A když jsi to zjistil, lekl ses. Teď je to, jako bychom se vrátili v čase. Když chceme, napíšeme si o snapy. Vlastně mi to docela chybělo. Slyšet všechny ty tvoje řeči, slyšet, že moje tělo se někomu líbí. Čas od času si napíšeme jenom tak, probereme, co se stalo a nestalo. Je to jako dřív. Jako by to tak bylo celou dobu. Jako by se mezi námi nikdy nic špatného nestalo. Možná si nepíšeme každý den, jako to bývalo, ale konečně mi to došlo. Došlo mi, že to není třeba. Stačí, když tu jeden pro druhého budeme. Pořád jsi jeden z mála, který toho o mně ví tolik. A já je...

Ah, jak vám to jen všechno vysvětlit? Je toho tolik a já vím, že všechno zde vyjádřit nemohu. Ani nevím jak. Je kolem mě tak moc lidí, štěstí a lásky a ve mně tak moc temnoty a smutku. Jsou světlé chvilky. Ale ty se stejně dřív nebo později zase rozplynou v té všudypřítonné mlze deprese. Už to tak nechci, ale vím, že sama to nezvládnu. Psycholožka nepomáhá. Potřebuju něco víc. O tom ale dneska mluvit nechci. Pamatujete, jak jsem zde básnila o Madeiře ? O dvou moravácích, kteří se tam snad zázrakem zjevili a dali se s námi do řeči? Když jsem psala ten článek - ten odstavec - o tom, že moje jediné přání je, aby slib setkání v Praze nebyl jen výkřikem do prázdna, možná jsem ani nevěřila tomu, že to bude mít pokračování. A víte co? Ono mělo. A tak se stalo, že jsem se ocitla na autobusové zastávce koleje Strahov. Seděla jsem vedle pohledného a nevěděla, co si myslet. Sraz byl v centru. Jeho momentálním bydlištěm jsou právě koleje Strahov. A tak byla sobota, snad devět večer, a my byli na S...

Inu, ono se děje spoustu věcí. Tu škola, tu oslavy, tu taneční, tu kalby, tu noví lidé, tu staří známí. Je toho všeho tak moc, je to jako hurikán zážitků, myšlenek a lidí, všechno se míchá, začíná, končí. Lidé spíše přícházejí, než odcházejí. A když je poprosím, aby po tom všem doopravdy odešli, najednou nechtějí. Ale o tom jindy. To si tak někdy sednu a sesmolím další bezcenný dopis na konec světa. A víte co? Ono je to všechno vlastně strašně jednoduchý. Jedu domů, auto je narvaný lidma, který znám odjakživa. Byli moje dětství, a pak, když jsem odešla za novejma lidma, zapomněla jsem. Anebo snad oni zapomněli. Už jsme se nepotřebovali. A trvalo nám několik let, než jsme se zase našli. A tak jedeme, každej je obohacen o lidi z nový školy, o vzlety a pády, každej jsme si za tu dobu něco zažili. A je to nádherný, protože si zase máme co říct. Smějeme se a já skoro pláču, protože mi to dojde. Jak je to tak hrozně jednoduchý. Stačí totiž mít kolem sebe ty správný lidi. A když se rozhlídnet...