J., už nemám, co říct. A proto je tohle poslední dopis, který ti napíšu. Možná se naše cesty ještě někdy sejdou a možná už ne, ale už vím, že to nechci. Sem tam si něco pošleme, jen málokdy si na to odpovíme a už skoro vůbec nemluvíme o našich psychických stavech. Jsou chvíle, kdy mě to mrzí. Vzpomenu si na to každodenní psaní, úsměvy, snapy. Na ten pocit, že mě někdo chápe a chce mi pomoct. Ale za tím vším je taky spousta bolesti. A někdy člověk prostě musí nechat odejít něco, ačkoliv to bolí. Protože kdybys zůstal, bude to bolet ještě víc. Měla jsem dojem, že to bez tebe nezvládnu. A tehdy bych to možná doopravdy nezvládla, ale teď už je to jinak. Večery, kdy nechci existovat, mám strach úplně ze všeho a potřebuju od tebe slyšet, že to zas bude dobrý, už skoro nejsou. I přesto nechci, abys odešel úplně. Tuhle tvojí část si ještě chci ponechat, dokud už nebudeš ty ten první, na koho si vzpomenu, když se nebudu cítit dobře. Ale nic víc už nechci. Nechci tě vidět a nechci s tebou mluvit...

Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...

J., nějak nevím, jak to napsat. Byl maturitní ples a následně after. Nic jsem nečekala, jenom jsem si s tebou chtěla zatancovat. A potřebovala jsem vědět, že tam budeš, kdyby se cokoliv dělo. Kdybych to prostě psychicky nezvládala. Byl jsi tam, ale ve skutečnosti jsem měla pocit, jako bys nebyl. Nejdřív jsme dělali, že se nevidíme. I já to tak chtěla. Myslela jsem, že mi to tolik neublíží, když se nedostanu do tvojí blízkosti. Pak jsme se pozdravili. Bavila jsem se se spoustu lidí a byla tak nějak spokojená. Ale stejně jsem tě podvědomě v tom davu hledala. A vzpomínala na to, jak to bylo loni. Tos na mě totiž koukal přesně tak, jako teď koukáš na moje kamarádky. V jednu chvíli jsem ke mně přišel, objal mě a řekl, že mi to sluší. Chvíli jsme tam stáli spolu, dokud se neobjevila další tvoje kamarádka, pohladils jí, přímo přede mnou, a odešel. Jako vždycky. Na after jsme se potkávali neustále. Stál jsi ve frontě a my tě poprosily, abys nám koupil zelenou. Vlastně jsi tu frontu vystál jeno...